Jak to jde v kampani
Volební kampaň do Senátu PČR provádím jako kontaktní. Mluvím s lidmi na ulicích a není to tedy vůbec radostná záležitost. Valná většina oslovených je naštvaná na současné politiky a strany. Jedna korupční aféra stíhá druhou – pravo, levo, střed… Lidé to vnímají jako absolutní „rozval“ politiky a morálky jejich volených zástupců.
Většinou říkají: „Vypráskat je všechny, už ničemu a nikomu nevěříme, nevěříme tomu, že když se do volených funkcí dostanou noví lidé, že je to „nesemele“ a nebudou za čas stejní“. Mnozí se mě ptají: „Proč vůbec kandidujete, má to nějaký smysl, vždyť jedinec s tím marasmem nic stejně nesvede.“ A ke konci řeknou: „Já stejně k volbám nepůjdu.“ Snažím se lidem vysvětlit, že nejít k volbám a nechat to rozhodnout jen „kovaným straníkům“ je nejen obrovská chyba voličů, ale možná i dlouhodobý záměr mnohých politických stran. Těm pak bude stačit pokud přijdou jejich členové a „tvrdé voličské jádro“, vhodí do hlasovací schránky jejich hlasovací lístky a je hotovo na další roky.
Snažím se je přesvědčit, že to mají ještě zkusit, že jim svoji osobní a nezávislou kandidaturou mohu dát alespoň naději na změnu. Že to co slibuji je reálné a může mnohým skutečně pomoci. Že nejsou ještě prázdné ideály Václava Havla o občanské společnosti. Že v globalizovaném světě má hlubší integrace Evropy smysl a budoucnost. Že se nemůžeme starat jenom „o to svoje“ a nevidět za plot vlastní zahrádky, přehlížet potřebné a nepomoci jim.
Ve většině se mi daří přesvědčit oslovené, že to v těch volbách ještě jednou zkusí…